Dneska byl opět jeden z našich velkých dnů. Přišla na řadu knihovna. U vítání občánků jsme totiž obdrželi poukázku na chození do knihovny pro prcka na rok zdarma a tak jsem rozhodla, že je na čase udělat výlet do knihovny a zjistit, jak to tedy bude. Babička mi cestou hrdě pózovala i s Marečkem, který nám stihl usnout, než jsme tam dojeli.

V informacích jsem zjistila, že tedy opravdu můžeme chodit do knihovny, ale že to platí pouze pro dětskou část. Z toho důvodu jsme založili "účet" pro dospěláka, abychom mohli i do dalších částí a prckovi to zaregistrujeme až za rok, až bude opravdu něco z těch knížek mít. Když jsme byli zaregistrované, sjeli jsme do spodní části a začali procházet regály. Chtěla jsem si totiž půjčit určitou konkrétní knížku, ale nevěděla jsem, kde je uložená.
Po chvíli procházení jsme to vzdali a já se šla přihlásit do jejich systému a zjistit, kde tu potvůrku najdu. Byla na skladu a tak jsem si ji nechala donést. Jak si tak listuji stránkama, babča chodila po okolí a studovala, co kde mají. Najednou kouknu do kočárku a tu už vidím maličkou ručičku, jak se mi nenápadně natahuje po knížce. Musela jsem se začít chechtat - vidět prcíka, jak se mermomoci snaží z toho lehu natáhnout, aby mohl dělat také číty číty. Dala jsem mu tedy nějaký papír - on měl radost, že si může také číst a já si mohla prohlížet knížku a srovnat si v hlavě, zda si ji půjčím.
Šlo to do chvíle, než do dětského oddělení vtrhla jedna třída - asi 20 dětí. Já jen lapala po dechu, když jsem sledovala, jak tam pobíhají, křičí a vůbec nic a nikoho nerespektují. Za to Mareček, ten byl v sedmém nebi. Nevěděl, na koho a kam se má podívat nejdřív. Rozdával úsměvy všemi směry a čím byl větší randál, tím byl spokojenější. Vydržela jsem to takhle asi 15 minut a pak jsem dala pokyn k ústupu. To už i babička měla skouknuto to, co si chtěla prohlídnout a tak vyrazila pomalu s Marečkem napřed a já si šla půjčit knížku. Domluvily jsme se, že mu půjde dát dolu baštu a já že je doženu.

Stále mi vrtalo hlavou - tady v knihovně pracuje moje kamarádka, ty jo, jenže jak ona se to jmenuje po tom, co se vdala. Napadala mě různá jména, ale žádné mi nesedělo - ach jo, já hlava děravá. Prošla jsem jednotlivá patra a zkoušela, jestli ji náhodou neuvidíme. Ale bohužel, nikde nikdo. Chjo. Najednou zvednu hlavu a koho nevidím, že si to právě šine do práce - jo, Renča :o). Hned se mě ptala, jestli sebou mám prcíka. To víš, že ho mám sebou. A tak si mohla malého i pochovat. Malej měl sice fousy až za ušima skoro, ale jinak byl hodnej - jen se mohl víc smát, mno. Možná byl naštvanej, že mu babička přestala dávat dobrůtky do zobáčku, protože si s tím jen hrál, kdo ví :o). Ale udělali jsme jednu hezkou fotečku :o).

Když jsme odjížděli, tak se Mareček tak nějak smutně koukal za budovou knihovny a tak jsme mu slíbila, že se tam zase brzy podíváme. Renča nám i poradila, že bychom si příště mohli půjčit nějakou hudbu pro takový prcky, jako je Mára. Tak uvidíme.
Zatím žádné příspěvky.