Nevím, jak jste na tom vy s usínáním, ale pro mne to byl vždy velký problém. Nepomáhaly osvědčené metody – teplé mléko (jak by mohlo, když jsem na něj alergická), číst si knížku (to bych se pročetla do rána), počítat ovečky (do tolika snad ani neumím počítat) a nebo pořádně se utahat (i to byl jeden z důvodů, proč již od mala chodím několikrát týdně cvičit).
Jednou, když jsem byla trošku starší, jsem se před usnutím koukala na tah sportky (nebo jak se to tenkrát jmenovalo). Pak jsem šla spát a říkala jsem si, jak by to bylo supr vyhrát. Ale co bych s těmi penězi dělala? Hlavou mi proběhlo, jak si maminka vždy přála mít baráček a hned mi bylo jasné, co bych s nimi dělala – postavila bych rodičům dům.
Jak on se vlastně staví takový dům? Je to jednoduché, nejdřív se začnou kopat základy. Představuji si sebe s krumpáčem, jak kopu – musí být hodně hluboké, protože přeci chceme velký sklep. Pak se vylejí betonem – opět vidím sebe, jak stojím u toho míchacího auta, mačkám nějaký čudlík a malta teče do našich základů (ty jo, malta a beton, jaký je mezi tím vlastně rozdíl??!!). Pak se vidím, jak v ruce s hráběmi rozhrabuji tu maltu, aby to bylo rovné v tom bednění ze dřeva. Dále přichází na řadu cihly. Mno, mohla bych v popisu pokračovat dál, ale po pravdě, na baráčku jsem nikdy nedělala ani střechu, druhé a dokonce ani první patro. Vždycky jsem usnula u kopání základů.
Bohužel posledních pět měsíců mám opět problémy s usínáním a moje osvědčená metoda nějak nezabírá. Vyhrávám koruny a když chci začít stavět – ehm, kopat základy – vzpomenu si, že tatínek už není mezi námi. Najednou není důvod stavět baráček, protože maminka by v něm byla sama. Koukám do stropu a pozoruji obklady, které jsme tam s přítelem dělali. Jsem utahaná jako kotě, ale blahodárný spánek ne a ne přijít.
Najednou mi hlavou projede myšlenka. Rozsvěcím lampičku, sedám si a opírám se o postýlku. Pozoruji tě, jak klidně spinkáš. Vypadáš jako andílek. Tvoje tmavé vlásky (mezi námi už začínají světlat) jsou tak krásně rozježené. Už dávno si vyplivnul dudlíček a tak ti ho sundávám i s řetízkem, aby tě netlačil. Pohladím tě po ručičce a ty určitě naprosto nevědomky chytíš můj prst a spokojeně se usměješ. Zhasínám lampičku a lehám si – stále se držíme za ručky a já cítím, jak mi do duše vstupuje klid a najednou i mě padají očka.

Zatím žádné příspěvky.