Bojím se, že zapomenu
Právě jsme na dovolené v Hamru, ležím v pelíšku a koukám do stropu. Mám na sobě tátovu bundu, ležím v postýlce, kde vždycky ležel on a najednou mám strašný strach. Bojím se, že zapomenu.
Je to půl roku, co není s námi, ale já tomu stále nemůžu uvěřit. Když jsem na procházce a slyším někoho zakašlat, jako kašlal on, vždy se otočím – co kdyby náhodou. Není to tak dlouho, drandila jsem s kočárkem za nějakým pánem, který kráčel stejně jako on. Když jedu k našim vždy se koukám na balkon, jestli tam nebude kouřit. Nevím, ale stále tam není.
Strašně se bojím, že zapomenu na jeho hlas. Sice toho nikdy moc nenamluvil, ale vždycky, když jsem přišla, tak se mnou prohodil pár slůvek, ať už o fotbale, počasí, škole, práci. Bojím se, že zapomenu na jeho obličej, kterej se snad vždycky usmíval. I když jsem na něj jako malá křičela z postýlky: „Táto chlápeš, táto nechlápej!“ stejně se na mě usmíval.
Byl vždy „po ruce“, když jsem potřebovala radu, pomoc. Vždy mě uměl pohladit, když mi bylo smutno. Jak dokázal vynadat mému příteli, když udělal něco, co nebylo podle taťky košer. Když jsem dělala státnice, tak mě vezl do školy a poctivě na mě čekal v autě. Když jsem po hodině a něco vycházela z budovy a bulela jsem jako želva, tak ke mně hned běžel a říkal mi: „To nevadí, že si to neudělala. Neboj, příště to zvládneš, já ti věřím!“. Já státnice samozřejmě udělala, ale všechno to napětí, stres a nervy na mě zapůsobily tak, že jsem prostě brečela.
Mrzí mě, že už nikdy nebudeme hrát karty i když jsem vždycky prohrála a pak se krutě vztekala. Když jsem luštila nějakou křižovku, vždy mi poradil, když jsem něco nevěděla. Společné výlety byly vždy krásné a těch dovolených, co jsme spolu prožili. Spousta legrace a smíchu. O prázdninách mě sebou bral na montáže a já si připadala jako nejdůležitější člověk na světě, když jsem mu vyplňovala papíry.
Sice měl už čtyři vnoučata, ale strašně se těšil na Marečka. Vždy jsem mu vyhrožovala, že mu ráno dovezu kočárek a on bude muset chodit s prckem na dlouhé vycházky. Když jsme jeli vybrat kočárek, tak nám při tom samozřejmě radil – aby se mu s ním dobře jezdilo, ne??!! Když šel Martin žádat o mou ruku, tak si táta dával na čas, než mu řekl, že je teda pro – hezky ho napínal.
S Marečkem se minuli přesně o 31 dní. Už mě nedovede k oltáři a já stále marně čekám, kdy to konečně přestane bolet. Ne, tati neboj, já nikdy nezapomenu, máš a vždy budeš mít místo v mém srdíčku!
Zatím žádné příspěvky.