14.9.2012
Aneb, jak se nevyplácí dělat tisíc věcí najednou.
Ten den začal na můj vkus taky hekticky, ale musím to tu zmínit, protože jedno souvisí s druhým. Takže ráno jsme vstávali v půl sedmé. Normálně je Mára vzhůru v šest, ale tentokrát si přispal a my měli být v sedm u paní doktorky. Tudíž ohromné mety, ale ve třičtvrtě už byl oblečenej, nachystanej, průkazka v tašce, máma na sebe rychle hodila hezký oblečení a mohli jsme vyrazit.
U paní doktorky jsme byli jako druhý, ale byli jsme domluveni, že nás vezme přednostně, protože jsme šli pouze na očkování. Nicméně, miláčkovi se cestou zadařilo a měl zlato v kalhotách. Mno nic, rychle jsem ho tam přebalila, čímž jsem zamořila celou místnost a ten klučina, co tam čekal, na mě házel vražedné pohledy :oD. Očkování zvládáme bravůrně, prcek si ještě nespojil paní doktorku s očkováním, takže se tam smál od ucha k uchu. Pak dostal žihadlo z jedné strany, to rozdejchal a pak z druhé, to teda nerozdejchal a začal malinko brečet. Nechali jsme tam i přihlášku do plavání a vyrazili jsme dom.
Mára je po každé včelce mrzutej a ještě spavej. Když jsme přišli dom, tak táta stále ještě ležel v pelechu. Byli jsme domluveni, že budeme přidělávat knihovničky (na které máme už skoro měsíc půjčenou vrtačku od bráchy a ten už zuří, mno ale furt míň, než já, protože nechápu, co je na tom tak těžkého, proč se to nemohlo udělat hned). Já jsem začala pracovat a dělat různé domácí práce a taky chodila uklidňovat Máru - ač utahanej, nemohl zabrat. Martina jsem vytáhla až v půl jedenácté s tím, že to musíme zvládnout do jedenácti, abych mu před odchodem do práce stihla udělat obídek.
Začali jsme vrtat - prach všude, ač jsem držela poctivě vysavač. Mára do toho brečel, prostě vysloveně rodinná idilka. Když se to konečeně dovrtalo, Mára už tak moc brečel, říkali jsme si, že má asi hlad. Začínám dělat mlíčko, z myčky vyndávám nádobí a do toho začínám loupat cibuli na oběd. Mára dostává mlíčko, dvakrát si lokne a totálně se poto. Takže jdeme přebalovat. Klopítám přes dvířka od mičky, dvoje otevřené dveře od skříní s nářadím, o nářadí, různé kufry s udělátky, vysavač, až dorazím až do pokojíčku. Když ho začnu přebalovat zjistím, že má i nové svijanácké bodíčko vysloveně durch, taky kalhoty a v tuto chvíli i podložku. Rychle ho zvedám a klopítám přes to všechno do koupelny, kde napustím vodu do umyvadla a šoupnu ho tam. Po umytí zjistím, že nemáme ručník, Máru šoupám do studené vany - začíná zase brečet. Martin mezi tím luxuje zbytky po vrtání a já zase klopítám přes to všechno do pokojíčku. Beru osušku a všechny ty pokakané věci. Máru suším ve vaně, pokakané věci dávám do vody v umyvadle, ať se odmočí. A POUŠTÍM VODU, ABY BYLY VŠECHNY PONOŘENÉ. Mára stále vříská a tak s ním letím do pokojíčku a rychle ho oblíkám. Stále pofňukává a tak ho dávám do obyváku, málem se zabiju o ohrádku, kterou Martin posunul, aby mohl pořádně vyluxovat. Naštěstí hned po tom letím do koupelky vyprat ty věcičky. MOKRO JE UŽ V KUCHYNI. Martine, tady je voda!!!
A začíná poprask, všude házím hadry, beru lavor, protože ke kýbly se v tuto chvíli nedostanu. Lezu po čtyřech a suším. Martin si v klidu uklízí své \"harampádí\" do skříní. A to teda je něco na mě, tak mu říkám, jestli mi jako nehodlá pomoct a víte, co mi na to řekl??!! \"Ty sis o pomoc neřekla\" - jinak řečeno, já si musím o pomoc vždy říct, on bere mou pomoc jako automatickou. Mám takovou zlost, kdybych se držela jen toho, co mám na mateřské dělat - což je péče o prcka. Žádná pomoc při vrtání - to je chlapská práce, to si měl dělat sám. Vykašlat se na něj s obídkem - když nebyl schopnej vstát dřív a pohlídat prcka, abych se mohla plně věnovat přípravě obídka. Vykašlat se na tu myčku, protože jsme se domluvili, že tu má nastarosti on! Jsem fakt trotl, to všechno mi lítá hlavou, když tak vytírám a mačím si kolena a on do toho medovím hlasem: \"Mno jak se ti todle mohlo povíst??!!\" Lidi, já ho snad ZABIJU. Po půl hodině, kdy Mára zase řve jak tur, já mám všechny hadry, osušky, utěrky, co byly po ruce mokré, zdá se, že je potopa zažehnána. Martin mi už dávno nepomáhá, protože šel uklidnit Máru - nechápu, proč teda dál tak strašně řve. Jdu vylít poslední kýbl (k tomu jsme se v průběhu záchranných akcí dostali) a zjistím, že Martin nandal všechny možné věci do vany a pak do ní vylejval vodu (tudíž, všechno ve vaně je taky mokré), přichází Martin a říká mi, že neví, co s Márou, že nechce chovat, nechce si hrát, prostě jen řve. Umývám si ruce a jdu k němu - vidím, že je utahanej jak kotě, dávám ho lehnout do vozíčku, párkrát ho povozím a spí jak dudek. A mezi tudle všechnu katastrofu se mě miláček opět medovým hlasem zeptá: \"Stihneš udělat oběd.\" A to už nevím, zda se smát, nebo brečet!!
Závěr - oběd jsem samozřejmě stihla, ale jestli jsem se z toho dostatečně poučila, o tom dost pochybuji. Po půl dni v práci se vrátil dom, protože měl dovču a říká mí - máš v pračce prádlo. Proč by on, chlap vzal koš, vyndal prádlo a pověsil ho, dyk na to má mě. To já se jen flákám na mateřské - dyk on byl 4 hodiny v práci a já mezi tím odklidila zbytek katastrofy, jela nakoupit, připravila vše na návštěvu jeho kamarádů, uklidila. .... jo, cosi smrdutého je v říši zdejší :oD
Zatím žádné příspěvky.