2.12.2012
Ufff, stihlo se to, mám velikou radost!!!
Nevím, proč jsem zrovna dělání věnců nechala na poslední chvíli, ale prostě asi jindy nebyl čas, nebo chuť a nebo ... jo nebyly větve :oD, prostě výmluva se vždycky našla. Jednoho dne jsme se s babičkou a Marečkem rozhodli a vyrazili jsme do lesíčka na větvičky. To byl ještě krásný podzim, bez sněhu. Nasbírali jsme opravdu krásné větvičky a já si pak našla chvilku a nafotila si pár foteček.

Větvičky jsme si dovezli domů, dali je na balkon a nechali je nějaký ten den odpočinout :o). Pak začalo sněžit a já měla velkou radost, že máme větvičky pod střechou, ale místo dělání věnců jsme s Marečkem raději chodili ven a užívali si toho bílého, studeného, co v ruce roztaje. Dobře, uznávám, užívala jsem si spíš já, jak je vidět na fotce, Marečka to moc nenadchlo - to bílé, studené, co v ruce roztaje.

Když advent klepal na dveře, bylo jasné, že je zapotřebí udělat věnečky. Každý rok dělám věnce pro naše rodiče, pro nás a taky na hřbitov. Takže dělám hned sedm věnců, ani nevím jak. Bohužel korpusy z věnců, co jsme dávali na dušičky, se mi nevrátili. Nevím, jestli to mám přičíst nějakému loupežníkovi a nebo někomu z rodiny. Proto jsem dělala dva jen šiškové - nebyly korpusy.
Marečkovi se tato činnost moc líbila. Nejvíc asi dělání právě šiškových věnečků, protože šištičky, to je jeho slabost. Bylo úžasné pozorovat, jak jedním prstíčkem, loví šišku a jak se vzteká, že mu to jen tím jedním prstíčkem nejde. Když jsme dělai větvové věnce, byl u vytržení z větviček. Když jsem chtěla mít pokoj, tak jsem mu prostě jednu malou větvičku dala do ruky a on si s ní klidně půl hodiny hrál. Jako bonus nakonec bylo zdobení věnců. Tolik lesklých a krásných věciček bylo na stole a on nevěděl, na co koukat dřív. Problém nastal, když to něco chtěl brát do ruky, protože to mamka začala hned láteřit. Nakonec jsme se pustili ještě do dělání perníkovích věnečků a svícínků. Seděl v židličce a bedlivě pozoroval, jak připravuji těsto, jak ho odnáším do ledničky a jak s ním následně bojuji, abych ho rozválela. Pak ale musel jít spát. Ráno, když jsem ho přinesla do obyváku, kde už byly hotové svícínky, tak na ně tak krásně koukal a usmíval se. Přišlo mi, že mě chválí tím svým kouzelným úsměvem. Je to prostě naše zlatíčko!


Zatím žádné příspěvky.