7.6.2013
Už delší dobu jsem se s kamarádkou domlouvala, že k ní s Márou zajedeme a půjdeme se projít do parku. Ona má dvojčátka - dva kluky - a tak bychom si to všichni mohli hezky užít. Je to zvláštní, ale obě máme strašlivě nabitý rozvrh :oD - ty ženské na rodičovské mají tolik práce :oD. Ale nakonec se nám zadařilo vybrat jeden den a co víc, v ten den se i sejít.
S Márou jsme přijeli přesně na čas, byla jsem na nás tak hrdá, to si ani nedovede představit. V poslední době opravdu jezdíme furt všude pozdě. Kamarádka zrovna vycházela s kočárkem ze vchodu. Rychle jsem teda vyndala naše "kočárkové vybavení" :o) a vyrazili jsme. Přiznám se, že jsem si myslela, že od ní je nějaká kratší cesta do parku, než ta, kterou jsme jeli. Ale na druhou stranu, nebylo kam spěchat. Cestou jsme probírali kde co a co kde - samozřejmě i naší svatbu. Zašli jsme si koupit kávičku (já tedy kakaíčko :oD) a ona koláč a já švýcarku. Kluci byli tak hodný, že jsme byli až překvapené. Teda do chvíle, kdy Mára zahlédl před městským úřadem ve Vratislavicích kytičku a strašlivě ji chtěl. Tak vztekacího kluka, jsem dlouho neviděla. A jelikož jsem mu ji neutrhla a ani on na ní nedosáhl, začal normálně nožičkama kopat do kluků (dali jsme totiž kočárky čely k sobě, aby na sebe prcci viděli). Dostal vynadáno a začal nabírat k pláči a tak jsme raději zamířili konečně do toho parku.
V pakru bylo opravdu nádherně - po pravdě, v tomto parku chci dělat svatební fotečky, taky jsme se tam fotili napodzim a vlastně i na jaře. Kluci byli tak spokojený. Zastavili jsme se u vody a jak jsme vyndali baštu, hned u nás byla fůra kačen a kačerů. Mára natahoval ručičky a chtěl si je ulovit, naštěstí ty kačeny měly dost rozumu, aby před ním dostatečně rychle utekly :oD. Nakonec jsme se rozhodla, vytáhla jsem Márovi pracovní kalohoty a vypustila ho do parku po jeho vlastní ose. Kamarádce se to moc líbilo - to že se toho nebojíme a prostě ho vypustíme. On zbožňuje to běhání. Nevýhoda je, že stále nechodí, ale leze po čtyrech. Taky to, že den před tím lilo, tak měl během chvilky mokrá kolínka, ale co, hlavně, že si to užil.
Začal zase předvádět jeho nový styl chůze a tím bavil nejen nás, ale všechny v okolí. Vlastně, vždycky si vyhlídl nějakou paní, nebo pána, přilezl k nim a culil se na ně. Oni okamžitě roztáli a začali si s ním povídat. Kačeny před ním stále utíkaly a jak se je snažil ulovit, tak několikrát zamířil k vodě. To se ale nelíbilo mě a tak jsem ho vždy o kus dál odnesla. Jednou zahlédl pejska a jak k němu běžel, tak tak strašlivě pištěl, že se ho pejsek lekl a utekl. Mára se pak posadil na cestu a tak smutně koukal za ním s takový gestem jako kdyby říkal, kam jdeš, já jsem tady :oD.

A to nejhorší nakonec. Když už se blížila dvanáctá, chtěli jsme se začít stahovat k domovu. Lenča měla také nějaké plány a na nás čekala s obídkem babička. Takže jsem volala na Máru, aby šel ke mě. Jen se otočil na mě, otočil ode mě a pelášil pryč. Začala jsem ho teda lovit. Rozběhl se do tak strmého kopce, až jsem se bála, že slítne. Naštěstí jsem stále rychlejší, jak on (na jak dlouho asi ještě??!!!), tak jsem ho ulovila a zvedla, že ho donesu. Ten řev, vztekání, kopání, mno prostě divadýlko si nedokážete představit. Celý park se v tu chvíli na nás koukal. Já se začala tlemit a říkám mu, hochu, klidně se vztekej, ale to ti vůbec nepomůže. Začala jsem ho vyhazovat nad hlavu a blbnout, takže přestal křičet a já pak měla možnost z něj sundat pracovní kalhoty a usadit ho do kočárku.
Vivat, povedlo se a my si to opravdu užili.
Zatím žádné příspěvky.