9.2.2014
Tak jsme se zase jednou, ale tentokrát již v rozšířeném vydání, jeli podívat na Libereckou výšinu. Byla neděle a nám se nechtělo jen tak sedět doma. Přemýšleli jsme, kam vyrazit na výlet, aby to nebylo daleko, dala se tam udělat i procházka, bylo tam něco zajímavého pro toho většího, dalo se tam najíst, nebylo tam zakouřeno ... atd, atd. Prostě těch kritérií bylo pravdu hodně. Dokonce jsme se zkoušeli dívat i na net, jestli někde neběží nějaká zajímavá akce, výstava či něco podobného. Našli jsme pouze něco na Sychrově, ale když jsme si spočítali, na kolik by nás vyšlo vstupné a že by si tam ani Mára nepohrál, tak jsme to vzdali.
Pak, ani nevím koho z nás, napadla ta Liberecká výšina. Posledně, když jsme tam byli, tak tam bylo strašlivě moc lidí, ale říkala jsem si, že teď už ten první nábuch určitě opadl (ona byla dlouho zavřená a dost zdemolovaná, pak ji někdo odkoupil, opravil a teď je na ní opravdu radost pohledět). Takže, když se začala blížit dvanáctá hodina a vlastně hned po tom, co se Lukášek nabaštil, jsme vyrazili.
Je strašné, jak dlouho nám teď trvá, než někam vyrazíme. Oblíknout oba dva kluky do zimního, připravit kočár, připravit tašku, obléknou sama sebe, zamyslet se nad tím, zda opravdu máme všechno ... ufff, někdy to fakt zabere klidně hodinu (teda hodina je to v tom případě, když ještě musím tahat taťku z postele, protože jinak se většinou do půl hodiny vejdeme :oD).
Bála jsem se, že tam nahoře - je to v lese - bude všude ještě sníh, takže jsem jak Máru, tak Lukyho nabalila docela dost. Taky jsme museli vzít sporťák, protože hluboký kočár se nám v tuto chvíli nevejde do auta - jak tam máme oba dva kluky (i z toho důvodu hledáme nové autí). Doma jsme vyzkoušeli, že se nám do sporťáku sice nevejde vajíčko, ale docela dobře se tam dá dát taková ta taška, kterou máme v hlubokém kočárku.
Přijedeme nahoru a po sněhu není ani pamaátky, ani tam nebylo příliš mokro. Rovnou tedy vyrážíme na obídek. Jídlo bylo supr - na druhou stranu, jedla jsem už i lepší, ale stejně nejlíp chutná, když to připravní někdo jiná, takže si nestěžuju a šoupu nohama :oD. Jen nám celou dobu brečel Lukášek, takže jsme si ho s Martinem přendávali z ruky do ruky a do toho jsem se ještě snažila nakrmit Máru, který jako kdyby měl totální zásek. Po asik hodince bylo jídlo v nás, i bříško maličko slehlo a tak se mohlo vyrazit ven.
Hodně času jsme strávili u koníků. Mareček se vysloveně zamiloval. Shodou okolností tam byla paní, která koníčkům přinesla mrkvičku a jablíčka - i Mára nafasoval a mohl je krmit. Šťastnějšího prcka jsem dlouho neviděla. Mohl se uchechtat, když do něj koník strčil tlamičkou a chtěl něco dobrého na zub. Také se mu líbilo, když ho Mára hladil po hřívě a Márovi se to líbilo snad ještě víc. Nakonec jsem musela zavelet, že už jdeme, jinak bychom tam snad stáli do teď. Procházka nebyla moc dlouhá, protože sice nebyl sníh, ale s tím sporťákem se tam docela špatně jelo - všude samé kořeny, pařezy a tak. Sice je tam psaná krásná procházka po udržované stezce, ale prostě ta stezka není pro kočárky, mno.

Při příchodu k autu už usínali oba dva kluci, takže to bylo docela supr ... jen nevím, co to ty kluci mají za moresy, že hned jak dojedeme k baráku, byli zase oba dva vzhůru :oD.
Zatím žádné příspěvky.