20.2.2014
Dnešní den byl po logistické stránce strašlivě náročný, protože jsme měli jít na kontrolu s kyčličkama. Jsem nesmírně ráda, že máme dvě babičky, které jsou ochotné pomoci. Sice bychom to zvládli asi jen s jednou babičkou, nicméně, takhle se obě podílely a tak měly obě radost. Vůbec si nechci představovat, že bych na všechno byla sama.
Kyčličky jsou prohlíženy od 8:30 a bývá tam docela nábuch. Další věc je to, že ten leden byl opravdu silný měsíc a tudíž spousta maminek a spousta dětí, takže tam budou neuvěřitlené fronty. Jenže jak to udělat s dětma? Mára tam určitě nevydrží a já se potřebuji v tu samou domu zastavit i v diaporadně, abych vrátila zapůjčený přístroj. Proto musím o pomoc požádat babičky.
Jen tak mezi námi, už od rána mám dost. Oba dva kluci vstávají v pět hodin, což je opravdu zabíjející. Protože Mára pokňukává, když krmím Lukyho a když dám Lukyho z ruky, tak ten zase brečí. Tato činnost nám vydrží skoro do půl osmé. Zvládám se mezi tím pouze obléknout, obléknout Máru, dát ho na nočník a připravit věci sebou. Pak naštěstí doráží babička, zabavuje Máru a já si rychle chystám snídani a provádím ranní hygienu. Kolem osmé hodiny doráží druhá babička. Bude hlídat Máru, abychom ho nemuseli tahat sebou. Hned se rozdělí úkoly a všechno jde o poznání lépe. Luky je během chvilky oblečený - ještě dostává baštu na cestu. Pro jistotu sebou beru termosku s vodou, kdyby ho chytil hlad v průběhu čekání na prohlídku.
Vyrážíme autem - vysazuji babču o nemocnice, aby mohla jít s Lukym už do čekárny a já hledám místo k zaparkování. Musím dvakrát objet nemocnici, než konečně nacházím nějaký volný plac. A co víc, není to ani parkovací místo, nicméně našeho malého swiftíka tam můžu nechat stát - nikomu nebude překážet. Pak už uháním rychle do čekárny, abych zjistila, jak na tom jsou. Dlouhá fronta maminek s miminky mi napovídá, že to opravdu bude na dlouho. Další věc je, že tam stále není paní doktroka přičemž už dávno měli začít. Stojíme asi ještě dvacet minut na chodbě. Malý se probouzí a začíná pofňukávat. Naštěstí pro nás doráží paní doktorka a celkem to i odsejpá. Když dojde řada na nás, zjišťuji, že nám babča podala špatný očkovací průkaz - průkaz Máry, který mám u sebe ze včerejší prohlídky - naštěstí mám sebou i Lukyho průkaz a tak rychle vyměňujeme, ale tím zdržujeme ostatní :oD.
Vše je naštěstí v pořádku!!! Odcházíme a obě odnášíme autosedačku s Lukym, je neuvěřitelné, jak těžký je. Venku ještě potkáváme maminku, se kterou jsem byla na pokoji. Chvíli se bavíme a pak se rozloučíme se slovy, že se potkáme na vítání občánků. Zde musím ještě okomentovat jednu akci - za kterou na sebe nejsem vůbec hrdá :o(. Když odcházíme s babčou z čekárny, táhneme Lukyho, vidíme něco, co mi normálně zase vrhlo slzy do očí, ale proti čemu jsem nebyla schopná zasáhnout a za to se stydím. Byla tam nějaká muslimka, krom toho, že předběhla všechny čekající maminky, ještě se zjistilo, že nemá očkovací průkaz. Její manžel se ptá, zda je nutný a oni mu říkají, že ano. Proto on v rychlosti pro něj odjíždí a manželka tam s dětma čeká. Starší holčička tam jen tak postává a pak se muselo něco stát, ona začíná neuvěřitelně plakat. Je to opravdu řev, nicméně maminka se vůbec nesnaži ji nějak uklidnit. Když vycházím já od doktorka, vidím, jak holčičce tečou neuvěřitelné slzy, je mi jí líto a úplně vidím Máru, že by dělal to samé. Než oblékneme Lukyho, maminka na holčičku několikrát křičí - sice nerozumíme, co jí říká, ale tón jakým to říká, by ani mě neuklidil. Pak už odnášíme Lukyho, odcházíme, říkáme nashledanou a v tu chvíli si holčička stále se stejným řevem lehá na zem (co si budem říkat, když se Mára vzteká, klidně todle taky udělá - já ho nechám, protože vím, že když vidí, že se nic neděje, po chvíli se s úsměvem zvedne), jenže ... a tady to začíná ... její maminka se neudrží a normálně do ní kopne ... a mě padá čelist. Ještě po sobě koukáme s mamkou, jestli se nám to nezdálo, ale obě jsme viděly to samé. A tady je právě ta část, za kterou se moc stydím - vůbec nic jsme neudělaly, ani jsme se nezastavily, nic jsme neřekly, nijak nezasáhly, jen jsme s kroucením hlavy odcházely dál .... je opravdu neuvěřitelné, jak se nějaké "matky" chovají, ale ještě neuvěřitelnější je, že proti nim nikdo nezasáhne :o(
Po odchodu z porodnice se s mamkou rozdělujeme, já utíkám do diaporadny, mám to na knop. A co víc, je tam tak neuvěřitelná fronta, nicméně, prostě zaťukám, oni mi po chvíli otevřou a tak v rychlosti říkám, že jdu vrátit stroječek. Jaké je moje překvapení, když si žádám o potvrzení, že jsem ho vrátila a sestřička mi říká, že není potřeba a zavírá mi dveře před nosem. Mno nic, budu doufat, že si to správně zaevidují a mě si odškrtnou s tím, že jsem to vrátila. Protože si moc dobře pamatuji, že jsem musela podepsat papír, že mi byl přístrojek zapůjčen a jestliže ho nevrátím či rozbiju, musím uhradit částku pět tisíc korun.
Pak jdu pro auto, ještě v rychlosti jedeme nakoupit a honem domů za tím druhým cvrčkem, protože druhá babča jde od dvou do práce. Přijíždíme a je čtvrt na dvanáct (to je zase hodin, to znamená, že na kontrole s kyčlema jsme byli hodinu a půl, ufff).

Zatím žádné příspěvky.