6.2.2014
Tak ještě jednoho dětského dne jsme se zúčastnili a řekla bych, že tam se snad Marečkovi líbilo že všeho nejvíc! Tento dětský den probíhal jak v neděli, tak v pondělí a tak jsme se tam během dopoledne vydali s babičkou. Aréna v Liberci je opravdu kousíček od našeho bydliště, jenže (ty jo, zase nějaké jenže)
O akci jsem se doslechla z rádia a taky jsem ji našla na netu, šli jsme tedy najisto, ale nikde jsme nemohli najít, kde se fyzicky pořádá. Obešli jsme skoro všechny prostory arény, našli několik plakátů o tom, že to skutečně je, ale prostě nikde nebyly otevřené dveře :o(. Už jsem to chtěla vzdát, ale pak mě napadla spásná myšlenka. Vlezla jsem tam do budovy, kde probíhají různá cvičení a tam mi potvrdili, že jsme správně a že to skutečně probíhá. Takže znovu a lépe. Potkali jsme také pár bloudících lidí s dětma, když se najednou vylouplo jedno dítě, které mělo balónek. Hned jsem zamířila za jeho maminkou, aby mi prozradila, kde že jsou ty "otevřené dveře". Nasměrovala mě, opět obejít celý stadion, ale světe div se, když jsem došla s Marečkem k těm dveřím, najednou se otevřely a on uviděl "něco". Na ploše, kde normálně hrají hokej, byly skákací hrady, skákací loď, půjčovna autíček, půjčovna koloběžek, odrážedel, motorek, různé soutěže a co víc, nebylo tam ani moc lidí. Hned jsme zase odešli, abychom našli babičku, která krmila mezi tím Lukyho. Do arény jsme dorazili znovu společně a Mára nás táhnul k prodejně balónků, mlsání či občerstvení, než se pořádně rozkoukal a došlo mu, že nejlepší to stejně bude na atrakcích.
Nejdřív šel do skákacího hradu, kde skákal nějaký kluk, ale ve chvíli, kdy jsme dorazili, tak kluk odcházel a tak si vlezl jen na kraj a dál se bál. Zkusila jsem ho dát do jiného hradu, ale ta samá scéna. Už jsem si myslela, že ho na nic nedostanu, ale pak jsem objevila ještě skákací loď s tím, že tam když tak vlezu s ním. Po chvíli jsem zjistila, že není třeba - jelikož na nás z lodě viděl a my mohly skákat kolem něj, přestal se bát a hezky to tam rozjížděl. Rozjížděl to tak, že jsem se bála, že až spadne. A co víc, jako bonus k němu přišla ještě malá holčička a tak tam skákali, blbli, hopsali, házeli míčkem, křičeli, padali, váleli se, mno prostě všechno dělali spolu. Nakonec jsem ho svezla i na koloběžce, na autíčku, pohrál si s kostkama, prostě vyhrál si snad na všech atrakcích a dokonce dostal bombón. Protože se dost těžko s někým soutěžím, když jsme tam nakonec zbyli úplně sami. Nakonec bylo znát, že už je dost utahanej, taky se blížila druhá hodina, proto jsme vyrazili směr domů. Malej se sotva stihl najíst a pak padl do hajan, jak byl utahanej, ale slíbila jsem mu, že až se vyspinká, vezmeme tátu a půjdeme tam znovu.
A taky že jo, jen co se probudil, hned tátovi vyprávěl o "hopi, hopi" a táhnul nás ven. Opět jsme tam dorazili a zase tam řádil jak černá ruka. Ale tentokrát tam bylo o hodně dost dětí. Hrála muzika, hrály se hry, soutěže, ale především se tancovalo a to ho naprosto učarovalo, takže se oddával i tanci.
Byl to moc prima den a já jsem moc ráda, že jsme nakonec našli vchod a co víc, že mohl s námi jít i tatínek! Teď když jedeme kolem arény autem, nebo jdeme pěšky, Mára okamžitě hlásí "hopi, hopi" :o). asi se mu to fakt moc líbilo.

Zatím žádné příspěvky.