Tak nakonec jsme se tomuto pojmu nevyhnuli. Když jsem přišla na kontrolu s Lukym k paní doktorce - měl dostat pouze očkování - objevila sestřička poznámku od paní doktorky, že chce Lukyho vidět. Posledně se o ničem nezmiňovala a tak jsem byla docela překvapená. Prohlédla Lukyho a řekla, že se jí to moc nelíbí. Nejdříve řekla, že se jí nelíbí jeho břišní svaly a taky zádový pletenec. Byla jsem z toho dost překvapená, protože na poslední prohlídce mi vůbec nic takového neříkala. Napsala nám tedy papír na rehabilitace a že ho mám také co nejdříve objednat k neurologovi.
Domů jsem šla celá vyplašená, v podstatě mi nic moc nevysvětlila a ten neurolog, to mi přišlo také zvláštní. Ale hned druhý den manžel vyrazil k neurologovi. Nedal si říct a vyrazil tam později, načež se asik za hodinu vrátil, že tam bylo moc lidí a že mi přijdeme na řadu za další dvě hodiny a to on už musí být v práci. Byl zrovna nechutně teplý den, sluníčko pařilo o sto šest, ale nedalo se nic dělat. Máru jsem předala babičce s tím, že teda vyrážím směr nemocnice. Nemohla jsem nikde najít místo k zaparkování a když se mi to konečně podařilo, tak jsem musela skoro utíkat, abychom daný časový termín stihli. Naprosto uřícená a totálně zpocená - v tom nechutným vedru - jsem tam dorazila, zjistila, že klimatizovaná čekrána je plna, že musíme čekat tedy na chodbě. Jenže já potřebovala odchytit sestřičku. Nedalo se svítit, Luky jsem nechala samotného stát na chodbě a sama si prorazila cestu narvanou čekárnou. Naštěstí to netrvalo dlouho, sestřička vylezla a oznámila mi, že máme dorazit za další hodinu. Jenže co teď? Jet s ním zase domů? Vyrazit do města, kde bylo ještě nesnesitelnější vedro? Chudáček, tolik se potil. Pak mě napadla spásná myšlenka, na Magistrátu mají také klimatizované prostředí a je to kousíček od nemocnice. Vyrazila jsem tam, zavolala kamarádce a tak se o nás krásně postrala. Když už byl opět čas na to, abychom se dostavili k neurologovi, rychle jsem vyrazila, abych zjistila, že se stále nevejdeme do čekárny, ale že už za tři lidi jsme my na řadě. Stála jsem tedy s Lukym na chodbě a čekala, až někdo z čekárny odejde. Tou dobou šly kolem ženské z rehabilitace a hned se začaly vyptávat, proč že tam jsem s tak malým miminkem. Všechno jsem jim vyklopila. Ony si ho začaly prohlížet, zkoušet a pak se mě už jen zeptaly, která paní doktorka nás posílá. Když jsem řekla, o kterou jde, otočily jen oči v sloup. Prý ať ho nechám zkontrolovat panem primářem na neurologii (že se může stát, že nám tu rehabilitaci zruší) a kdyby ne, tak ať jdu rovnou za nima, že se domluvíme.
Konečně na nás přišla řada, Luky už se neuvěřitleně nudil. Pan doktor ho prohlédl, hned se ptal, jestli náhodou neměl široké balení - neměl, on měl kyčličky v pořádku - kdybych řekla, že měl, tak by žádnou rehabilitaci nedoporučoval. Do zprávy mu napsal, že je to usměvavé dítě, které hezky pozoruje, jeho motorika odpovídá danému měsíci a z jeho hlediska, že je naprosto v pořádku. Mě pak řekl, že když paní doktorka vypsala rehabilitaci, tak proč to nevyužít, že to platí pojišťovna a že to ještě ždnému prckovi neuškodilo. Tak jsme vyrazily za ženskýma z rehabilitace - ale ty už byly dávno, dávno pryč, protože já se k ním dostala až v půl třetí (a to jsme na řadu měli přijít v jedenáct hodin). Druhý den jsem jim zavolala a tak si nás rovnou objednali.
Chodíme na cvičení a musím říct, že je to moc prima. Když jsem tam bylo poprvé s Lukym, moc jsem se děsila toho, jak je známo, že děti při vojtovce brečí. Sestřička mi začala vysvětlovat, co mu budeme posilovat, jak mu to budeme posilovat a že on nebrečí proto, že by ho to bolelo, ale proto, že je to pro něj nové a neznámé cvičení. Takže mi ukázala jeden cvik na ty zádíčka - dle jejího názoru břišní svaly byly v pořádku a žádné cvičení nebylo nutné). Já to ozkoušela a čekala jsem. Ona se na mě jen podívala a zeptala se co se děje a tak jí říkám, že čekám na další cviky. Ona se jen rozchechtala a řekla, že začneme tímto a že si myslí, že jemu bude jeden cvik úplně stačit. Že to máme cvičit čtyřikát až pětkrát denně a že se na další kontrole uvidí.
Já s ním doma poctivě cvičila, ale vůbec jsem si nebyla jistá, zda to dělám dobře. On totiž ze začátku opravdu plakal, ale pak přestal, prostě ze dne na den už nebyl žádný pláč při cvičení. Když jsme šli na tu kontrolu, tak jsem jí hned oznámila, že s ním teda cvičím, ale nejsem si jistá, zda to dělám správně, když nebrečí. Předvedla jsem jí naše cvičení a ona řekla, že to dělám správně, ale že on si to prostě vzal tak za své, že už nemá důvod brečet. Pak si ho prohlédla a moc nás chválila, že je vidět, jaký velký kus cesty jsme ušli a že máme pokračovat. Nevím, zda to skutečně bylo tím cvičením a nebo tím, že se začal přetáčet ze zad na bříško a obráceně - a že ho to strašně baví.Nicméně, cvičíme dál, dál se tu na mě řebí a jám mám dál velikou radost, že mu to tak krásně jde. Máme od paní doktorky předepsáno 6 rehabilitací a i tato sestřička nám řekla, že když už to nemusíme platit, tak ať si to odchodíme. Bude nám to ale nejspíš trvat hodně dlouho. Jak jsem zjistila, my jsme doma, když je sestřička na dovolené a když je sestřička, budeme na dovolené zase my :oD.
Tak velký strašák Vojtova metoda za námi. Kamarádka musela chodit s dvojčátkama a když jsem slyšela ještě její vyprávění, tak mi opravdu lezl mráz po zádech. My s vojtovkou budeme nakonec velký kamarádi!!!
Zatím žádné příspěvky.