20.1.2015
V poslední době mám pocit, že stále chodíme na stejná místa, stále dokola a nic se nemění, což je něco na mě. Proto jsem začala přemýšle, jak bych sobě i klukům dopřála nějakou, jakoukoli změnu. Bavila jsem se o tom i s babičkou a pak nás napadlo, vzít kluky na Libereckou přehradu. Bude to něco úplně nového, Mára tam snad byl jen dvakrát a určitě se jim to bude líbit. Opět, jako tradičně, jsme nabalili rohlíky s tím, že tam určitě budou kačenky a když ne kačenky, tak rybičky - ale tedy za předpokladu, že nebude celá zamrzlá. Na druhou stranu, kdyby byla celá zamrzlá, nebála bych se vzít Máru na led, aby si to na něm vyzkoušel.
Oblékli jsme se a vyrazili. Samozřejmě jak to tak bývá, Luky nám usnul v autě, takže z celého tohoto výletu vůbec nic neměl, klasika u něj. Ale tak po zaparkování auta u přehrady jsem Lukyho dala do kočárku a vyrazili jsme. A to víte že jo, byly tam kačenky a kolik jich tam bylo, opravdu hodně. Mareček byl nadšený a já se až bála, že se vůbec neprojdeme, protože stál jak přikovaný u zábradlíčka a chtěl, aby babička házela kačenkám rohlíček a on se mohl jen koukat. Naštěstí, jak to tak bývá, nám došel rohlík a tak jsme začali pochodovat.
Musím říct, že přehrada nebyla zamrzlá, takže jsme si nevyzkoušeli chůzi či klouzání po ledu, ale bylo to tam opravdu nádherné. Stále jsem se rozhlížela a všechno pozorovala, prostě jsem byla spokojená, že nastala nějaká změna a měla jsem pocit, že Mára je snad ještě více nadšený než já. Ve chvíli, kdy jsme přehradu obcházeli na jednom místě k nám dokonce vylezli kačenky na cestu a to bylo teprve něco pro něj. Ještě když tam objevil písek ... sice zasněžený, ale byl to prostě písek, měla jsem pocit, že odtamtud neodejdeme. Ale přeci jen, byli jsme u vody, na otevřeném prostranství, mrzlo a my po hodince začali cítit, jak se nám ta zima vkrádá pod bundy, boty i kalhoty a tak jsme to otočili a jeli dom.
V autě mi ještě prcek říkal "Maminko, sem zase někdy půjdeme, jo!"


Zatím žádné příspěvky.