24.1.2015
O víkendu jsme s manželem přemýšleli, kam se vypravit. Jelikož napadlo hodně sněhu, tak by si to kluci mohli opravdu užít, ale kam je vzít? Pak mě napadlo, že už jsme dlouho nebyla na Černé studnici a tudle jsem viděla naprosto kouzelné fotky kamarádky, která se tam s přítelem vydala. Slovo dalo slovo a my tam vyrazili. Teda musím ale říct, že naše výpravy jsou strašné, když manžel v jedenáct vyleze z postele, tak je to zázrak - chce si aspoň o víkendu přispat, bohužel potvoráci nic podobného neschvalují, takže já s nima straším klidně i od šesti a Mára se pak nemůže dočkat, je jak utrženej ze řetězu a pro mě je jejich uhlídání náročnější a náročnější.
Nicméně, když jsme konečně vyrazili, tak jsem si tak říkala, že Luky asi usne, my si ho tam dáme do kočárku, kousek se projdeme a pak si tam zajdeme na obídek, to byla moje představa, manžel měl naprosto jinou. Na mapách si našel, že za asi dva a půl kiláčku je tam po hřebeni nějaká hospůdka a bude prima si tam dojít.
Ještě před odjezdem jsme vlastně volali známému, aby nám řekl, jak to tam vypadá se sněhem. Ten nám řekl, že ho tam moc není a že to určitě půjde a ať si raději vezmeme kočárek, než sáňky. Poslechli jsme ho a hned za první zatáčkou jsme litovali :oD. Ze začátku to totiž vypadalo, že je tam dobře vyšlapaná cestička, ale ta se postupně zužovala a zužovala, až rozchod našich koleček byl větší než cestička a už se strašlivě špatně jelo. Na štěstí to bylo stále z kopce, takže cesta tam byla ještě jakž takž. Když jsme si ovšem uvědomila, že to budeme muset jít i zpátky, jen pro jistotu jsem se zeptala manžela, jestli to nechce otočit. Nechtěl! Mě to dost klouzalo, Mára naopak z kopce utíkal dolů a já nevěděla, kde mám pomáhat, jestli honit Máru a nebo tahat kočárk s manželem.
Nakonec jsme došli do moc hezké hospůdky a ubytování "penzion Berany" a musím říct, že se nám tam moc líbilo. Hned nás posadili do části, kterou mají spíše pro ubytované, ale byla tam ohromná herna pro děti, takže naši kluci byli fakt spokojený. Oba si tam hráli, lezli, Mára skákal, tahal hračky, prostě se tam vyblbi. Jídlo bylo úžasné a jako bonus jsem klukům objednala palačinku, kterou opravdu bez kousíčku zdlábli úplně samy. Když už jsme odcházeli, tak jsme se šli ještě podívat na zdejší zvířátka. Mareček i Lukášek byli nadšení, když viděli kozičky a ovečky. Měli udělané obydlí jako kdyby zabudovaně v zemi. Po chvíli jsme si všimli, že kousek vedle je ještě jedno takové místečko, ale daleko menší a tak jsme se šli podívat, co to tam je a zjistili jsme, že stejný způsobem tam mají i králíčky. A to bylo něco pro kluky, myslela jsem, že domů neodjdeme.
A když už jsme u toho domů ... tak cesta k autu bylo pravdu strašlivá - stále do kopce, kočár se bořil, Marek odmítal jít a hulákal. Nevěděla jsem opět, co dělat dřív, jestli Martinovi nějak pomáhat s kočárem, nebo tahat Marka. Fakt na hlavu a tak jsem Martinovi řekla, že Máru prostě posadíme taky na kočár, já z foťáku sundám z tašky popruh, přidělám ho ke kočáru, abych mohla kočár zepředu tahat a takhle že půjdeme. Mno nechtělo se mu tahat Marka, takže jsem se zapřáhla a v druhé ruce ho nějak táhla, ale to fakt nešlo. Úzká cesta, do toho on brečící, stávkující, jednou jsme ho nechali stát a poodjeli kočárem, mno to byl vřískot. Takže nakonece můj nápad přišel na řadu a pak už se šlo docela hezky.
Na druhou stranu jsem tuto naši procházku, tento výlet, hezky odstonala. Jak jsem táhla kočár a Marka já se tak neuvěřitelně zpotila a pak mi byla tak strašná zima, než jsme došli k autu, že jsem fakt nastydla a ještě teď víc jak týden po výletě mi není úplně nejlíp! Na druhou stranu, bylo tam opravdu krásně a já toho rozhodně nelituji! Jen škoda, že se mi vybil foťák a mám tak málo fotek z výletu :oD

Mára zdrhač
Zatím žádné příspěvky.