2.2.2015
Včera navečer jsem vzala kluky ven na procházku, jako tradičně jsme si dávali jen cestu kolem sídliště, protože už byla dost tma a především byla docela zima. Jak jsme tak šli, zaslechla jsem křičet děti. Hned mě napadlo, že se tam určitě děti ještě kloužou, sáňkují a bobují na minikopečku, co na sídláku máme. A taky že jo. Mára to naprosto miluje, rád je pozoruje, běhá za nima, skáče, křičí, ale na bob si sám nevleze, aby si to sjel - musíme ještě potrénovat :o).
Takže pomalu se přibližujeme k dětem, Mára jako vždy ostýchavě, za to Luky by hned vyskočil z kočáru a šel si s nima hrát. Nejdřív jsme tam jen tak stáli, ale pak si Mára vyndal lopatičku a kýblíček a vydal se směr děti. Zažil tak asi 10 minut, kdy mi přišel jako nejšťastnější kluk na světě, byl naprosto spokojený a mě to z nevysvětlitelného důvodu nahnalo slzy do očí.
Vlastně přesně vím, co mě tak dostalo. On byl tak o hlavu a půl menší, než ostatní děti, ale tak strašlivě se snažil upoutat jejich pozornost, právě proto kolem nich skákal, křičel a běhal za nima. Vyběhl za nima na kopec, vybral si jednoho kluka, který ho bůh ví čím zaujal a byl vysloveně jak pejsek, který se nehne od páníčka. Kluk se rozjel a Mára pelášil za ním, dokonce ho v kopci předběhl, jeho maličké nižičky kmitaly v neuvěřitelném rytmu. Kluk dojel, ale Mára stále utíkal a křičel dál. Po chvíli si uvědomil, že vlastně běží sám, že kluk tam není. Zastavil se, otočil se, zdál se mi v tu chvíli smutný, ale sekundu na to se mu opět tvář rozjasnila, obličej zalil okouzlující úsměv a on opět s křikem utíkal za klukem!
Někdy si říkám, jak málo stačí dětem k radosti a moc ráda bych jim té radosti dopřávala co nejvíc, ale zároveň mě mrzí, jak děti dovedou být zlé, neuvědomují si, že i oni byly jednou ta malá písklátka. Děti se začaly rozcházet a už tam zbyly jen dvě holčičky, které si s Márou rozhodně nechtěly vůbec hrát. Ale on to nevzdával, běhal za nima, tancoval, prostě dělal cokoli, aby upoutal jejich pozornost! Holčičky pak na mě volaly, ať si tu holčičku raději odvedu domů. Tak mě to mrzelo a nejspíš i naštvalo, že jsem na ně zakřičela: "Zaprvé je to Mareček a žádná holčička a zadruhé nevezmu, protože ještě nejdeme domů". Sice mi byla zima a chtěla jsem moc jít domů, ale nechtěla jsem ho zklamat, takže si tam ještě dvakrát s holčičkama seběhl kopeček a pak jsem ho začala směrovat slovy k domovu.

Zatím žádné příspěvky.