Mareček (Porod)

7.4.2012

Dne 7.4.2012 v 2:10 musela zase mamka jít čůrat, tak jako každou noc. Ale tentokrát měla pocit, že jí po nožkách něco teče. Na záchodě zkoušela zastavit čůrání, a jelikož to šlo (říká se, že plodová voda se zastavit nedá), chtěla to pustit z hlavy. Ale pak si všimla, že i na prkýnku je divná voda s trochou krve. Celá nejistá se vrátila do ložnice k tátovi a ten se ptal – tak co je? Ona jen odpověděla, že neví a že snad nic. Táta ji ještě řekl, že nemohl usnout a když konečně zabíral, že ho vzbudila. Mamka si zase říkala – jestli to byla plodová voda, ta může odtékat až 48 hodin a po 12 hodinách je zapotřebí dostat antibiotika, takže v podstatě můžeme jít spát a ráno pro jistotu zajedeme do porodnice. Hezky se zachumlala do peřinky a najednou ji zabolelo bříško. Ježíši, co to je? Že by to bylo ono? Mno nic, počkáme, jestli se to bude opakovat. Po 10 minutách znovu. Ty jo, že fakt už to bylo? A za dalších 10 minut zas. Táta si všiml, že mamka kouká na telefon a tak se zeptal, co se děje – že by kontrakce? Takže jsme to sledovali asik hodinku, to už kontrakce byli co 8, 7 a nakonec 5 minut. Mno, tak raději snad vyrazíme. Táta byl během chvilinky obléknutý, tašky připravené v chodbě a popoháněl mamku, která ještě v noční košili jen tak bloumala po bytě. Taky kdo by pospíchal – prvorodička, v noci úplněk, bude hodně žen v porodnici, tátu pošlou domů, nene, není kam spěchat. Ve čtyři hodiny parkujeme u porodnice. Taťka zvoní na ambulanci a hlásí „Dobrý večer, tady Dostál, my bychom chtěli porodit“. Jako nevím, kdo chtěl porodit – dokonce mu mamka několikrát cestou říkala, že se vrátí domů. Přijali nás, taťku nechali sedět venku a mamce šli natočit monitor. Mamka hlásila, že hlenová zátka odešla už v úterý, že ji odešla nejspíš plodová voda a že kontrakce jsou po pěti minutách. Ale porodní asistentka jí moc nevěřila. Ptala se, jestli cítila nějaké kontrakce – když jsem na monitoru 10 minut a co 5 minut mám kontrakce – ano cítila jsem dvě. Pak přišla další porodní asistentka a ta si mamku vnitřně prohlédla. Řekla, že proti nálezu v pátek, kdy jsem byla na kontrole (čípek 2-3 cm) není žádná změna a že se jí to nezdá, že je to planý poplach a jestli sebou mám vložku. Mamka nechápala, proč po ní teď chce vložku – po chvilce dohadování bylo jasné, že nechce čisté vložky, ale vložku, kde by byla zachycena plodová voda. Tak tu mamka samozřejmě neměla. Pak dorazil vzbuzený pan doktor – jediné, co mamka nechtěla bylo, aby jí rodil doktor, chjo, ale co se dá dělat. Pan doktor šel prohmátnout a najednou mamka cítila, že opět odtéká plodová voda. Takže tentokrát si ji PA odebrala, odsouhlasila, že je to plodová voda (se slovy „ale je nějaká kalná“) a bylo jasné, že domů se už nepojede. Ale že to vypadá, že Mareček bude na světě až večer. Taťku pustili dovnitř a nafasoval krásný modrý obleček. Mamku nechali ještě chvíli na monitoru – to už bylo 6:00 a došlo ke střídání směn. Přišla nová PA (paní Knorová) a zkontrolovala si mamku se slovy „Máme tady jeden pozitivní nález z těch 3cm čípku, jsme se dostali na 3 cm do šířky“. Hm, jenže stále tedy chybělo 7 cm do šířky. Taťka se ještě ptal, jak dlouho to bude trvat a to už mu PA řekla, že do oběda to bude hotové. Mamka nafasovala Dopegit na tlak a začala být tak nějak mimo. Pak ji PA vyhnala z porodního lůžka, že nesmí ležet. Že si může skákat ve sprše na balonu, že smí na dvoubalonu skákat v místnosti, že smí prodýchávat, ale ne ležet. Kontrakce začaly pomalu zesilovat a začalo to být více a více nepříjemné, spolu s tím, jak postupně odcházela plodová voda. Ale mamka statečně skákala na balonu a taťka ji všude statečně kontroloval. Taťka se stále mamky ptal, jak jí může pomoct, ale ona říkala, že nijak. Takže po nějaké době seděl tak říkajíc zhroucený v křesle a jen pozoroval a kontroloval mamku. PA přišla na kontrolu, to už bylo skoro osm. Mamka dostala vynadáno, jak to, že sedí na porodním stole. Ale taťka hned bránil – ona 20 minut skákala ve sprše na míči a pak 8 tady na tom dvoujbalonu, teď si akorát sedla. PA opět zkontrolovala mamku, že se nám to hezky rozjíždí a mamka říkala „auvajsky, jauvajsky, to to bolí, to to bolí“. Tak dostala napíchnutí do ruky a nějaké utišováky. Pak bylo rozhodnuto, že je na řadě klistýr. Musím říct, že utišováky začaly působit. Ale ani ne tak na tu bolest, jako spíš na mamku, která přestávala vnímat, co se kolem ní tak úplně děje. Pamatuje si, že ji PA řekla, že už nemá dýchat dlouhými výdechy, ale krátce a mělce. Opřít se o kraj postele a drobně poskakovat (mamka při každém stahu stoupala na špičky a to jí také zakázala). Pak se PA ptala, jestli mamka má jakoby tlak na velkou. Když mamka řekla, že ne, tak PA opět odešla. Mamce prolétlo hlavou, aha, takže příště říct, že ano. Mezitím se mamka hezky kaučovala slovy „To nedám, to nedám, ne to dáš, to teda dáš“ A taťka na ní jen zděšeně koukal. Chvíli po 10 hodině PA řekla, ať si teda mamka lehne na stůl. Dostala další várku utišováků. PA, jak to vypadá a po chvíli volala sestřičku a chvilku na to dorazila i paní doktorka. Mamce řekli, ať si lehne jakoby na bok, chytne se za pravou nohu a zkusí zatlačit – hlavička totiž nebyla stále dostatečně sestouplá. Asi třikrát, nebo čtyřikrát mamka tlačila na boku a pak už ji položili na záda a měla tlačit normálně. Třikrát zatlačila a pak všichni začali říkat, že vidí hlavičku. Mamce to ale vůbec nedocházelo až ve chvíli, kdy táta řekl, zatlač, už vidím hlavičku – poslušně zatlačila a Mareček byl na světě. Sestřička ještě řekla „to je ale macek“, rychle mu přestříhli pupeční šňůru a odnášeli Marečka pryč. Mamka ještě zaslechla, jak Mareček začal brečet a říkala si, dobrý všechno je v pořádku.  Táta se v tu chvíli tak nějak otočil, a když sestřička říkala, že si má jít Marečka hlídat, tak jí vůbec nevnímal. Proto mu musela mamka říct „Marti, to bylo na tebe“. 

Marečku, tebe donesli čisťoučkého v zavinovačce – taťka tě poctivě choval zatím, co mamku sešívali. Nástřih vůbec nevnímala, ale stále dokola se ptala „Kolik tam mám stehů, kolik tam mám stehů“ a paní doktorka ji na to říkala „Ještě to není došité, ještě to není došité“. Poslední tři stehy už máma velice dobře cítila, ale pohled na tebe ji moc pomáhal. Paní doktorka Hrubá ještě čekala, až vyjde placenta – PA hodně tlačila mamince na bříško, aby vyšla (a to bylo opravdu dost nepříjemné – ještě teď mě v místě toho tlačení občas bolí). Přisátí proběhlo v pořádku – jen bohužel zde nebyla laktační poradkyně (a je možné, že i toto způsobilo následující problémy s kojením – moje mlíčko ti nestačí), aby poradila, jak na to. Mamce pak donesli obídek – ani neví, co to bylo, jedla spíš automaticky, protože byla stále jako omámená. Začala si všechno uvědomovat. Pak jí řekli, že se jde na oddělení šestinedělí. A tak jí táta vzal všechny věci a ona za ním ťapkala na pokoj. 

Táta byl moc statečný, máš nejlepšího tátu na světě. Moc krásně se o tebe staral a stará. Maminka je moc ráda, že ho má, a vás dva – ty svoje kluky – by za nic na světě nevyměnila. Tak takhle to probíhalo u nás. Jsem moc ráda, že je Mára na světě a zároveň mě strašlivě mrzí, že nikdy nepozná svého dědu. Ty dva se mi totiž minuli o 31 dní. Děda se na prcka moc těšil. Společně jsme kupovali kočárek a on říkal, že je supr, že se mu s ním bude moc dobře jezdit. Strašně mi chybíš tati :o(