Ani tento rok jsme nemohli chybět na muzejní noci. Jen to všechno bylo náročnější na čas. Babička Hanička chtěla totiž jen s námi, vzala si dovolenou. Věděli jsem, že chceme být poměrně dlouho venku, ale to bývá Luky utahaný, takže bylo zapotřebí, aby po obídku usnul. On byl samozřejmě totálně proti a proto jsme koukli na rozpis a vybrali kostel, který byl dál, měd odpolední program pro děti a kde by se dalo očekávat, že Luky cestou usne. A podařilo se nám, ještě než jsme přejeli Ještěd, Luky už krásně spinkal. V kostele bylo kouzelnické číslo, což bylo něco pro Máru. Moc si přál, aby ho pan kouzelník vybral, protože každý "účinkující" dostal dáreček. Ale pan kouzelník potřeboval starší a lépe spolupracující děti, než je Mára. Ale i tak se to Márovi moc líbilo a ještě víc se mu líbilo, že si mohl brát koláčky, co hrdlo ráčí - to bývá u těch vesnických kostelů normální, že tam nabízí nějakou mňamku. Vzal si jen jeden maličkej, ale byl naprosto spokojený a olizoval se až za ušima - to tatínek jich zbaštil víc a tak jsme aspoň přispěli do kasičky na kostel, když si tam pánové tak debužírovali.
Po asi hodině jsem se vrátili do Liberce - to už se probudil i Luky. Jeli jsme na náherné, ale hodinové vystoupení do takového maličkatého kostelu, ale jezdíme tam každý rok a víme, že to, jak tam zpívají opravdu nemá nejmeší chybičku. Moc hezky jsme si to užili. Jako bunus se tam dal koupit svařáček, tak jsem jeden koupila nám a jeden babičce :o). Zapojili nás i do zpěvu, z čehož kluci měli opravdu velkou radost. Ale přeci jen hodina na ně byla dost, tak po 45 minutách začali pofňukávat a že chtějí jet jinam.
Proto jsme vyrazili do města, kde jsou na náměstí dva kostely. V tom jednom nádherném německém kostelu byla zpřístupněna zahrada, takže jsme si prošli křížovou cestu a já musela klukům vyzvětlovat, co znamenají jednotlivé obrazy, co na nich mohou vidět a co představují. Následně jsme je vzali dovnitř kostele, kde nás samozřejmě upozornili, že se tam nesmí fotit, ale to nám vůbec nevadilo. Kluci tam nafasovali doklad, že jsou kostelní poutníčci, dostali razítka a naprosto natěšení odcházeli do kostela, který byl v podstatě přes ulici.
To byl nás poslední kostel, začínalo se trošku smrákat, ale i tak jsme kluky vytáhli nahoru do kostelní věže, aby se podívali na ten úžasný výhled. Chtěla jsem tam i fotit, ale prostě obava matky mi nedala. Než abych vytáhla foťák, držela jsem si ty svoje dva největší poklady a nechtěla je pustit. Vždyť to byla taková ohromný výška a oni byli tak maličký a prostě ne :oD musela jsem je držet :o). Pak jsme se šli ještě podívat dovnitř kostela, kde mělo začínat vystoupení dětí ze ZUŠky. Klukům se ještě libila mozaika na zemi - každý dostal čtvereček papíru, který byl potřený lepidlem a pak tam byla k dispozici rýže, čočka, pohanka, kuskus a prostě spousta dalších zrníček, semínek různých barev. Každý si mohl na svůj papír dát jaká semínka chtěl a tento malý papírek se přidal do velikánské mazaiky s výtvory ostatních dětí - mno vypadalo to úžasně. Ovšem než začali zpívat děti, naši prckové dostali hlad a tak se musela rychle zajistit večeře :oD. Kebab to jistil a oni odcházeli s narvanými bříšky a velikánskou spokojeností.
Zatím žádné příspěvky.