Kdyby mi někdo řekl, že budu před třetím porodem přemýšlet, jestli fakt teda už je to ono, nebo ne, poklepu si na čelo. Ale postupně.
Třičtvrtě roku uteklo jako voda, první měsíce byly náročný, zdlouhavý, prozvracený a prospaný, zkrátka šílený. Bylo to náročný i psychicky vzhledem k tomu, co jsem tu psala o podezření na downův syndrom, následně častější kontroly kvůli polyhydramnionu. Celkově bych tohle těhotenství vyhodnotila jako dost náročný, ale díky bohu za to, nic není zadarmo :)
Musím říct, že po první akutní sekci jsem začala před pár týdny trochu panikařit, co se porodu týče. Zbláznily se mi hormony a dostala jsem fakt strašný strach z porodu. Pche, já, která rodí potřetí :D no, právě! Už vím, do čeho jdu! :D Nicméně! Pozdě, ale přece - rozhodla jsem se bojovat a koupila knihy Hypnoporod a Aby porod nebolel. A musím to doporučit, opravdu dost jsem se uklidnila. Došlo mi, jak moc je vše o psychice. Sice už to nejspíš nestihnu dočíst :D protože s Hypnoporodem jsem měla začít mnohem dřív, ale věřím, že vše má svůj smysl a i takto mi to pomůže. Minimálně v tom, že jsem se hodila do klidu a odmítám se stresovat něčím, co stejně neovlivním.
Podle ultrazvuku jsem dnes ve 39tt, podle MS v 38tt - těžko říct, podle čeho se ten náš cvalda bude řídit, obě holky jsem rodila v 38+0, tak se nechám překvapit. Nicméně! Poslíčky mám dva měsíce a poslední týden je to teda opravdu výživný. Nebudu psát detaily, který nejsou zas až tak potřeba (hehe), ale kolikrát mě chytí takový bolesti, že mám co dělat, abych to rozdýchala. Tak se, jakožto zkušená rodička (pche) vrhnu do horký vany (vrhnu je asi dost přehnaný slovo) a že teda ty poslíčky rozeženu. Kdo sakra řekl, že se falešní poslíčci rozeženou horkou vodou??!! Hodinu jsem tam ležela, funěla jak parní lokomotiva, už jsem si pomalu přehrávala scénář, jak budím manžela, děti a jedeme. A ono nic. Ono to prostě v noci přešlo. Jasně, takže horká voda ne vždy rozhání poslíčky, to už víme. Ještě, že už je tohle naposled. protože řešit tohle denně mě už vážně neba. Ale už mě nenachytá, kdepak..
Pevně doufám, že příští příspěvek už nebudu psát jako kinder vajíčko, ačkoliv mám dojem že budu těhotná ještě v červenci. Tenhle chlapák se mě drží jako klíště. Ale to nic nemění na tom, že se na něj těším. Strašně moc. Můj chlapeček, nemůžu pořád uvěřit, že budu mít syna. Syna, který tu vůbec nemusel být, kdyby ty testy bývaly dopadly špatně. Ani na to nechci pomyslet, nemůžu se dočkat, až budu ten voňavej uzlíček držet v náruči. Dal mi zabrat asi nejvíc ze všech dětí. Ačkoliv se o to zas tolik nesnažím, přibrala jsem nejvíc kilo, moje plochý břicho je v nedohlednu, mám velkej zadek, všude pupínky a akné, mastný vlasy a vůbec, když se na sebe dívám do zrcadla, nepoznávám se. Alle jestli má něco v životě smysl, tak sakra tohle. Stojí to za to. Už brzy, už tak brzy 

Zatím žádné příspěvky.