Uběhly víc jak dva týdny a já jsem pořád plná dojmů a euforie z toho, jak to nakonec dopadlo. Poslední týdny se nesly ve znamení strachu. Strachu z toho, že už tak docela náročný těhotenství skončí úplně jinak, než jsem doufala, než jsem čekala. V porodnici mi, vzhledem k tomu, jak skončil první porod, vyhrožovali sekcí a u mě začala velice pracovat psychika. Narozdíl od holčiček, které se obě rozhodly vykouknout na svět v 38+0, náš chlapeček si dával na čas a z toho důvodu mi hrozil opět porod sekcí. Do karet mi hrálo jen to, že jsem druhou dceru dokázala porodit normálně, takže ačkoliv mi posunuli termín o týden, ještě jsem dostala další týden k dobru a doufala jsem, že se junior umoudří :)
Denně mě bombardovaly otázky typu "tak co, už?" "ty jsi ještě těhotná?" "nemáš už po termínu?" atd, ačkoliv jsem v termínu ještě ani nebyla. Moc mi ani nepřidávalo to, že jsem měla docela silné poslíčky už asi dva měsíce, vše mě bolelo, neustále jsem se budila. A tak, když mě v sobotu 14.4. v 5 ráno vzbudila silná menstruační bolest, nepřikládala jsem tomu žádnou váhu a šla udělat rodině bábovku k snídani s tím, že se dospím po obědě. HaHa :D
Bábovka krásně voněla, děti se vzbudily, nadšením jásaly a s manželem ji skoro celou snědli :D ale já si dala jeden kousek a měla dost, což u mě bylo docela neobvyklý :D den předtím jsem gruntovala, takže jsem neměla nic moc na práci, jen jsem zapla pračku, sedla a luštila křížovky, aniž bych na to nějak extra myslela. Manžel se mi snažil něco povídat, já byla v nějaký bublíně a vůbec ho nevnímala :D cítila jsem, že se něco děje, ale nechtěla jsem mít falešný naděje. Nicméně, když přišly první kontrakce, věděla jsem, že to je tady. Člověku se ta bolest najednou vybaví, když přijde. Ne nadarmo se říká, že porod prostě poznáte. Ještě jsem venku věšela prádlo a začala počítat intervaly. Nejdřív půl hodiny, po třech kontrakcích deset minut, pak už po šesti minutách - šlo to hrozně rychle. Ještě jsem vařila rajskou, aby měli co jíst, věšela prádlo a v mezičase se pohupovala v bocích a rozdýchávala :D
Přiznám se, po dvou hodinách jsem se trochu bála, abych vůbec dojela do porodnice, protože kontrakce přicházely v pořád kratších intervalech a byly silnější a silnější - nástup opět jak u holek, z ničeho nic lavina :D nicméně tentokrát jsem nevnímala bolest, ale snažila se vše vnímat jen jako tlak a vzpomněla jsem si na to, že si mám představovat moře - nejdřív klidné, bez mráčků, pak vlnící se, jak se blíží bouře, následně se vlny zvětšují, až přijde to pravé, ale to mě teprve čekalo :)
Holky do sebe naházely chudinky rychlostí světla rajskou, starší chápala, že miminko chce už ven a nejradši by do porodnice jela se mnou :D manžel mě odvezl do porodnice, pak jel odvézt děti a já se k mému potěšení na příjmu dozvěděla, že jsem na 5 cm, za další půl hodinky na 6 cm a netrvalo dlouho a po příjmu na porodní pokoj jsem byla otevřená na max.
Bohužel, nebyla bych to já, aby nebyla nějaká, aspoň menší, komplikace :D část porodních cest byla oteklá a hlavička nechtěla sestoupit, jinak by byl náš chlapeček venku snad za dvě hodiny od příjmu :D
Dále už jen ve zkratce - měla jsem naprosto úžasnou porodní astistentku, vím, že dost pomohlo to, že byla sobota a ona měla na starosti jen mě. Často jsem ale četla, jak jsou porodnice továrnou na děti. Já měla naprosto krásný zážitek i kvůi ní. mezi kontrakcemi mi masírovala záda, donesla mi na požádání rajský plyn do sprchy, se vším mi pomáhala, vše nechávala na mně, do ničeho mě nenutila. Nemusela jsem ležet připojená na monitor jako při minulém porodu. Vše šlo hladce a sice mi musela píchnout injekci na uvolnění otoku, ale i s píchnutím vody čekala co nejdéle to šlo. A musím říct, že tentokrát to bylo opravdu až na konci, když bylo vidět, že se nic neděje dlouhou dobu.
Naprosto nejvtipnější chvíle z celého porodu pro mě byl závěr. Hlavička prostě nesestupovala tak, jak by měla, ačkoliv jsem větišnu času stála nebo chodila a tak jsme se dohodli na oxytocinu, ačkoliv jsem ho opravdu původně nechtěla. Lehla jsem si tedy a čekala, až PA připraví kapačku. Bylo to asi minutu poté, co odešla doktorka, že hlavička je opravdu vysoko a není žádný velký posun. V tu chvíli jsem ucítila obrovský tlak, zařvala jsem "hlava!", PA mi to nevěřila, nicméně z jejího výrazu, když se podívala na ona místa jsem vyčetla zděšení, načež beze slova odběhla. V patách jí přiběhla doktorka a další dvě medičky (asi), dostala jsem jasný pokyn "netlačit", na který jsem jen vyhrkla, že to teda fakt nejde :D že netlačím a za několik sekund jsem držela s vytřeštěnýma očima v náruči svého syna. Nechápala jsem, koukala jsem na manžela, co se to jako stalo, co to jako bylo :D protože dceru jsem kdysi tlačila snad hodinu a junior vyletěl jak Superman :D bez nástřihu, jen s kosmetickými stehy, jsem během chvíle měla vše za sebou.
Byl to můj poslední porod a byl úžasnou tečkou za prvním zkaženým porodem, který skončil akutní sekcí a ze kterého jsem se vzpamatovávala dlouho, za druhým, který sice dopadl dobře, ale ne podle mých představ. Byl to porod, jaký jsem si bála si jen představovat, abych nebyla zklamaná. Kromě rajského plynu jsem neměla žádné tišící prostředky a řekla bych, že to bylo stejně spíš placebo. V naprosté psychické pohodě jsem, ačkoliv jsem se předem bála a byla vystresovaná z toho, jak vše dopadne, zvládla celý průběh a odměnou mi bylo i to, že jsem si mohla hned sednout. Ani bolestivé zavinování dělohy se nekonalo, bříško mě bolelo po porodu pár hodin, pak asi dvakrát během kojení a to je vše. Nebýt zánětu v prsu, který přišel desátý den po porodu, fungovala bych od prvního dne naprosto normálně, jako bych nerodila.
Budou to tři týdny, z cca 26ti kg nabraných jsem už bezmála 18 ztratila, většina byla voda a já se cítím naprosto skvěle. Malý je úžasný a ačkoliv se musíme stěhovat, ačkoliv jsem unavená a nikdy už nebudu mít bříško naprosto bez strií, na prahu třicítky konečně vím, že tohle je smysl života. A i to, že i se třemi dětmi můžu vypadat dobře, protože já se nevzdám a zase ty svaly mít budu! :D
Omlouvám se za delší článek, asi nejdelší, co jsem tu kdy psala :D
Zatím žádné příspěvky.