Každý měsíc jsem chtěla psát a každý měsíc jsem to odložila. V červnu jsme byli nuceni stěhovat se s miminkem, což bylo hodně náročné, ale zvládli jsme to.
Když jsem psala naposled, byl můj chlapeček miminko. Teď mu bude osm měsíců a já si denně uvědomuju, jaký štěstí mě potkalo. S první dcerou šlo všechno hladce, druhá mě zaučila :D a s ním beru věci tak, jak jsou.
Do začátku září byl úžasně spavý miminko, spal bezmála celou noc a většinu dne. Poté, jak to tak bývá, se to s růstem zubů začalo zhoršovat a dospěli jsme až do bodu, kdy v noci vstávám každou hodinu, někdy po patnácti minutách :D je to boj, jsem někdy unavená, až to bolí, ale nevzdávám se :D věřím, že to bude dobrý a on mi to den co den vynahrazuje. Je úžasnej. Nevěřila jsem, že jsou kluci pro mámy taková srdcovka, ale je to tak. Možná je to i tím, že to je moje třetí a poslední miminko, že jsem si užila přes všechny komplikace v těhotenství i porod, nevím. Ale on je prostě za odměnu.
V sedmi měsících si během tří dnů sedl, klekl a začal lézt, ale je super ho pozorovat, jak všechno zvědavě zkoumá :)
Před pár týdny to byl rok, co jsem ležela v Podolí a koukala na doktorku, která mi oznamovala, že miminko, co nosím, má horší výsledky a moho by to znamenat downův syndrom. Kéž bych se tenkrát mohla podívat na pár sekund o rok dopředu a vidět ho. Možná i proto to celý tak prožívám, nemusel tu vůbec být a mně se snad v životě neulevilo tolik, jako když mi volala sestra den po odběru vzorku z placenty, že malý je zdravý.
Čas je tak strašně neúprosný a já bych ho chtěla zastavit a nejde to, tak se aspoň snažím zapsat si do paměti každý okamžik, protože tohle, spolu s holkama, které sice zlobí, ale jsou v úžasným věku, se už opakovat nebude a je to nádherný období 
Zatím žádné příspěvky.